Mládež s handicapem se v centru Linie radosti může pod dohledem věnovat hře na hudební nástroje, výtvarným pracím, vaření nebo kutilství v dílnách
Keramika, dílny, zpěv, ale i čtení, psaní, počítání. Nejen to jsou činnosti, kterým se věnují návštěvníci centra Linie radosti v Místku.
„Jsme dobrovolným a nezávislým občanským sdružením, jehož cílem je pomoc mentálně nebo fyzicky handicapovaným osobám. Snažíme se zvýšit kvalitu života zmiňovaných osob a podpořit je v zapojení se do běžného života,“ řekl Martin Lukša, který se společně s dalšími pracovníky stará o návštěvníky centra. Mezi handicapovanými je také jeho bratr Vojta. „Řešili jsme situaci, kam umístit bratra, když budeme všichni v práci. Tak vlastně vznikla myšlenka založit takové sdružení, kde by byl Vojta v kolektivu se sobě rovnými dětmi,“ popsal Lukša.
„Máme zde pravidelný režim. Ráno s dětmi procvičujeme čtení, psaní, počítání, a po svačince pak následuje dvouhodinový blok. V něm se například zaměřujeme na práci s keramikou, hudbu a zpěv, nebo je možné si něco vytvořit v dílně,“ informovala provozní a učitelka Eva Zámečníková.
Jak dále uvedla, čtvrteční dopoledne bývají ve znamení pečení a vaření, kdy děti mají možnost si pod dohledem babičky Jarky samy vyzkoušet přípravu různých jídel. Je to také jediný den v týdnu, kdy si oběd společně navaří ve vybavené kuchyňce. V ostatních dnech využívají odběrů stravy ze 7. ZŠ. „Do odpoledních bloků pa zařazujeme ruční a výtvarné práce, relaxační a sportovní činnosti. Prostě snažíme se děti vést k samostatnosti. Jezdíme s nimi nakupovat, využíváme možnosti koupání v hotelovém bazénu a pořádáme různé akce,“ doplnila učitelka. Stejně jako další podobná občanská sdružení, i Linie radosti je odkázána především na solidaritu a peníze sponzorů. „Jsme samozřejmě rádi za každou pomoc, že se vůbec najdou lidé, kterým nejsou k handicapovaným lhostejní. Právě nedávno si přišel jeden takový pán prohlédnout naše prostory, viděl, že se s dětmi opravdu něco dělá, že jim to tady svědčí,“ řekla Zámečníková. „Jestli tady chodím rád? Samozřejmě ano. Mám zde plno kamarádů, na které se denně těším. Děláme tu spoustu věcí. Ze všeho nejraději pracuji na počítači, baví mě také výuka angličtiny. Prostě senza.“ odpověděl nadšeně Jakub Boniatti, který se s ostatními dětmi zrovna přesunoval do nejoblíbenější místnosti – počítačové učebny.
Dětem společnost vrstevníků svědčí, do centra se těší
